Cesta do Číny.
V naší práci, reflexních terapeutů, neustále používáme informace, které pocházejí z velké části ze staré, moudré Číny. Například takový geniální systém jako je čínský pentagram. Pro toho, kdo pronikne do souvislostí v něm ukrytých, je doslova návodem na pochopení a léčení člověka. Dále jsou tady doma reflexní terapie a akupunktura, ze které akupresurně využíváme některé ty nejlepší body. Proto není divu, že nás Čína lákala. Když jsme pak dostali od našeho přítele Mgr. Romana Šimáčka, ředitele masérské školy v Brně, nabídku podívat se do Číny, tak to nešlo odmítnout. A tak jsme koncem dubna 2014, odletěli přes Frankfurt nad Mohanem do Pekingu. Tam pro nás na letiště vyslala auto jedna z nejprestižnějších a největších univerzit tradiční čínské medicíny, aby nás zavezlo 150 km JV od Pekingu do 16 – ti milionového města Tianjinu, kde univerzita sídlí.
Měli jsme svůj soukromý program, ale využili jsme nabídku na exkurzi na univerzitě. Univerzita tradiční čínské medicíny v Tianjinu je z našeho pohledu obrovská. Byla založena v roce 1958 a má 16 kateder. Největší jsou tři: katedra bylinné léčby, na které studuje 3000 studentů, katedra akupunktury a katedra mezinárodního vzdělávání s 1000 studenty. Patří pod ní 6 poliklinik, 6 fakultních nemocnic a 30 malých nemocnic. Ta největší fakultní nemocnice, hned v sousedství, je vybavená i lůžky a je schopna ošetřit až 7000 pacientů za den. Při exkurzi nám ukázali různá pracoviště, kde po vstupní prohlídce byli pacienti posílání ke speciálnímu ošetření. Co nám hned padlo do očí, byla skutečnost, že i když ordinace měli dveře, ty dveře nebyli nikde zavřené. Samozřejmě uvnitř bylo vidět plenty, které zřejmě sloužili pro ošetření intimnějších partií. Pacienty často doprovázela velká skupina rodinných příslušníků. Za ošetření si ale platí každý pacient sám. O léčbu je tak velký zájem, že příští rok otevřou zbrusu nový a ještě větší areál.
Když sem pacient zavítá, nejprve je vyšetřen vstupními doktoři, kteří používají kromě jiného dvě základní diagnostické metody, a to pomoci zkoumání jazyka a pulzní diagnostiky. Viděli jsme velké vzorkovnice jazyků, představujících různé nemoci. Aby člověku mohli doktoři jazyk důkladně prozkoumat, a aby pacienta přitom dlouhém otevření úst nechytla do sanice křeč, tak na to používají speciálně upravené fotografické zařízení napojené na počítač, který stav jazyka vyhodnotí. Na základě těchto výsledků jej postoupí na speciální pracoviště.
Na výuku pulzní diagnostiky slouží studentům umělá ruka, na které si můžou prakticky nacvičit různé typy pulzů. Připadalo nám to velice šikovné, ale praxi se skutečným pacientem to určitě nenahradí.
Ve městě jsme potom viděli i jiné, klasické nemocnice, ale tam už takový nával pacientů nebyl patrny. Zřejmě je to tak, že rozumný člověk, pokud má tu příležitost, nebude vyhledávat pouze ulehčení a potlačování příznaku, ale že má snahu být znovu úplně zdráv. Na druhé straně, když jde skutečně o život, tak postižený nebude hledat pomoc v akupunktuře. Tady je vidět, jak je dobře, že vedle sebe existuji jak nabídka léčení jemnohmotného, kterého představiteli jsou psychosomatická léčba, akupunktura, bylinky i reflexní terapie, ale i hrubohmotného, což je chirurgie, nebo používání léků. Ani jedna strana nemá strach o to, že ji ta druhá vezme klienty, protože si je vědomá svoji potřebnosti při poskytování služeb pacientům. Pravděpodobně existuje mezi nimi i konkurenční boj, ale to jsme z našeho pohledu nemohli vidět. V okolí nemocnic se vyskytovalo zvýšené množství lidí v pyžamech, což také poukazovalo na respektování vůle pacienta. Když chce na procházku, tak mu v tom nikdo nebrání.
Bohužel je u nás znovu vyvolávaná kampaň proti léčitelům. Prý aby měli trestně právní zodpovědnost. Hrotí to investigativní novináři, kteří využijí nějaký případ léčitele - neléčitele, kterému zemřel pacient díky tomu, že mu vymlouval léčbu klasickou medicínou. Ale trestně právní zodpovědnost už tady u každého člena společnosti je. Když někdo se zlým úmyslem jinému způsobí jakoukoliv ujmu, tak by za to měl nést zodpovědnost. Pokud tak ale učiní z nevědomosti nebo pomatenosti, což se může stát stejně tak doktorovi, jako léčiteli, tak zodpovědnost nese ten, kdo se rozhodl jejich služeb využít. Proč ještě vymýšlet něco navíc. Velmi častá argumentace nepřátel léčitelů je, že jejich klienti něco promeškají, když se neléčí hned klasikou. Proč to nenechají na rozhodnutí jednotlivce? Každý sám má přece zodpovědnost za svoje zdraví, u dětí jejich rodiče. Ono by se dalo argumentovat i přesně opačně. Nezachránilo by se spoustu lidských životů, kdyby lékaři poslali pacienta nejprve za léčitelem a ne hned ho nutili na nějakou riskantní operaci, nebo zahltili prášky? Kdo tohle může správně rozhodnout? Jedině pacient sám, který by se ničím neměl strašit a do ničeho nutit. Pouze podle nejlepšího svědomí a vědomí a s poctivým úmyslem informovat o možnostech té které léčby. Naše společnost potřebuje jak doktory, tak léčitele.
Čína je západem omámena jako zlatým teletem. Je to vidět na každém kroku. V oblékání, zejména mladých lidí, všude přítomné elektronice a na architektuře. Odraz západního stylu života je cítit hlavně ve městě. Co však zůstává a bude určitě jakýmsi majákem v dobách temného racionálního myšlení, jsou hůlky na jezení a písmo, kterému se u nás říká rozsypaný čaj. Ty dvě věci totiž hodně rozvíjí pravou, tvořivou hemisféru. Při ranním proběhnutí univerzitním parkem jsme potkávali skupinky cvičících Tai- chi, ale byli to vesměs starší lidé. Je to však všechno v rovnováze. Západní lidé prahnou po duchovnu a vymaňují se z klece racionality a naopak ty východní do ní z druhý strany lezou.
Velkým překvapením pro nás bylo, kolik lidí se chtělo podívat na někdejšího vůdce Maa (Mao Ce-tung, velký kormidelník, jak mu kdysi říkali, vedl Čínu od 1.10.1949 až do své smrti 9.9. 1976 ve věku 82 let) v mauzoleu na náměstí nebeského klidu (Tchien-an-men). Také se každý musel vyfotit před jeho fotografií, která je zavěšena na vstupu do zakázaného města, navazujícího na toto obrovské betonové náměstí. Uvědomili jsme si, jak člověk rychle zapomíná na hrůzy, za které sice už Mao nemohl, ale komunistická strana Číny, která se hlásí k jeho odkazu, už jo. Vždyť to není tak dávno, co jsme prožívali revoluční časy. I v Číně 1989 toužili lidi po svobodě a proto se shromažďovali na tomto náměstí. Ale právě tady komunisti použitím armády tyto protesty brutálně potlačili. Podle čínské vlády zde bylo zabito mezi 200 až 300 civilistů a 7 – 10 tisíc jich mělo být zraněno. Avšak podle vyjádření studentské organizace a Čínského červeného kříže tady zemřelo 2000 – 3000 lidí.
Zajímavé je, že až do roku 1999 byly čínské bankovky (juany, jeden CNY=3,22 Kč) krásné, s charakteristickými čínskými motivy. Nahradili je peníze s jedním motivem a tím je Mao. Další velkou zajímavostí je, že největší bankovka je 100 CNY, takže v každém papírnictví bylo možné koupit automatické sčítačky.
Mimochodem, na všech veřejných toaletách je systém tureckých záchodů. Pro staršího člověka, který si neumí dřepnout tato okolnost může představovat velký problém. Navíc intimita byla mnohdy řešena pouze nízkými lítačkami a často nebylo jasné, pro které pohlaví je zařízení určeno. Toaletní papír a mýdlo většinou přítomné nebyli vůbec. Proto je dobré s sebou nosit toaleťák, mýdlo, desinfekční ubrousky, nebo emulzi.
Prohlídli jsme si zakázané město, co je tak fascinující podívaná na obrovské rozloze, že se z toho člověku málem začala točit hlava. 9999 místností a v jednom směru prohlídky je to přes 3 km pochodu. Když jsme si uvědomili, že vše má svoje přesně určené místo, všude vkusně doplněné uměleckými díly, jak se dnes říká ve stylu feng šuj, tak jsme pocítili velkou úctu a obdiv k projektantům a stavitelům tohoto díla.
Peking (Beijing) je propojen s Tianjinem rychlovlakem. To byl další velký zážitek, jet vlakem skoro 300 km/hod. Na radu našeho přítele jsme si už den předtím koupili i zpáteční jízdenku, co se ukázalo jako zlatá rada, protože v ten den už bychom jízdenku na cestu zpět nekoupili a museli bychom nocovat v Pekingu.
Zajímavá byla domluva s Číňany. Mladší, ti uměli anglicky, ale starší, ti se vůbec nechytali. Tak jsme využili radu našeho mladšího syna, který se jenom přednedávnem vrátil z cest po východě. Radil nám: „Zaměřte se silně na to, co chcete sdělit a mluvte normálně česky.“ Na první pohled to vypadá jako blbost, ale ono to fakt fungovalo. Například, když jsme čekali na vlak, tak jsme si „povídali“ s Číňanem zhruba v našem věku. Normálně jsme rozuměli, že rád hraje badminton, neví, kde je Praha a že k jízdence, kterou jsme drželi v rukách, budeme ještě při vstupu na nástupiště potřebovat pas. Když jsme si je vytáhli, tak byl moc potěšen, jak mu dobře rozumíme.
Stejně jako být v Egyptě a nesáhnout si na pyramidu, tak je být v Číně a neprojít se po Velké čínské zdi. Zeď je dalším důkazem o tom, že nic není nemožné. Spolu s odbočkami měří neuvěřitelných 8851 km. V místě, kde jsme ji navštívili my (asi 120 km severně od Tianjinu), byla krásně zrekonstruovaná a byla možnost si ji užít na několika desítkách kilometrů, což jsme z pochopitelných důvodů nemohli využít. Schody ve stoupáních jsou netradičně vysoké, nepravidelné s neustále se měnícími parametry, takže stoupání, ale hlavně klesání bylo velmi náročné. Čínští turisté se velmi podivovali nad tím, že někteří evropané tam šli ve šlapkách a bosé reflexní terapeuty si fotili jako velkou atrakci.
Ještě cestou tam jsme si prohlídli městečko Wanfo Templ, s mnoha krásnými chrámy a významnými památkami. Například jsme viděli příbytek mistra Le Pana, který jako první v Číně zavedl používání pilky, hoblíku a dláta. Ale také Bílou Pagodu, kde byla neuvěřitelně příjemná energie.
Závěrem můžeme konstatovat, že z návštěvy Číny máme příjemný pocit. Lidi, pokud jste se na ně usmáli, byli velmi milí a přívětiví. Usmívali se a mávali na nás. Jak jich je tam všude strašně moc oni musí být povinně velmi tolerantní a vstřícní, protože by jinak na každém kroku číhal konflikt. I tahle cesta nás posunula dál v poznání faktu, že všude žijí lidé po svém a pokud k nim přistupujeme s otevřeným srdcem, můžeme se cítit dobře všude.
