DĚTI MI ŘÍKAJÍ PANÍ NOŽIČKOVÁ
Projekt Vítkův chodník
Jsem v obchodě a míjí mě maminka, která něco hledá a za ní běží
chlapeček a zdraví mě „Ahoj“. Také ho pozdravím a nakupuji dál.
S touto maminkou se sejdeme u východu, a ona se omlouvá, že
si mě nevšimla, protože nevěděla, kdo jsem. „Kuba říkal, že jste
paní Nožičková.“ Jakub si nemohl hned vzpomenout na mé jméno.
A protože nebyl tak daleko od pravdy, usmála jsem se a řekla:
„Kuba má vlastně pravdu.“
Kuba navštěvuje kurz „Zdravá nožka“, který probíhá ve zdejší MŠ
a tvoří následný program k základní variantě Vítkova chodníku.
V roce 2010 jsem začala pracovat na projektu pro děti, v září téhož
roku jsem jej přihlásila do soutěže „Nejlepší nápad desetiletí“
vyhlášené Karlovarským krajem. V kategorii A malých projektů
obsadil „Návrat ke zdraví“ 2. místo z osmi přihlášených projektů.
Projekt obsahoval Kneippovu vodoléčebnou metodu a suchou
skládací variantu, Vítkův chodník.
Myslím, že naprosto přirozené je kneippování ve všech jeho
podobách. Dovolte, abych se o něm zde zmínila.
U nás v republice se s ním setkáte nejvíce v lázních. V Rakousku
či Německu je rozšířeno po celé zemi jak ve volné přírodě
(např.v 4000m.n.m), městech, tak i mateřských školách nebo
jiných zařízeních. V Německu má Kneippování svou historii.
Kneipp Bund www: kneippbund.de., existuje již řadu let a jejími
členy je i školka Sonnenschein v Klingenthalu, která se o tuto
metodu zajímá od roku 1999. A dvě školky v západních Čechách,
které mají vazby na SRN, do svého programu kneippování zavedly.
Se školkou z Klingenthalu spolupracuje MŠ Barvička z Kraslic. Od
roku 2010 mají venkovní variantu Kneippova chodníku a nyní
pracují na zřízení programu ve vnitřních prostorách školky.
Druhá školka K. Čapka z Habartova se do programu kneippování
zařadila asi před čtyřmi lety, kdy obec Habartov pořádala
návštěvu města Legenfeld. Mezi nimi byl i celý kolektiv
zaměstnanců školky. Ti zde uviděli program kneippování, který
se jim velmi zalíbil a nadchl je natolik, že jej ve své školce začali
ihned uskutečňovat a to jednoduchým způsobem ve vnitřních
prostorách. Již po půl roce kneippování zaznamenali u dětí
50% pokles respiračních onemocnění. Během roku 2012 se jim
podařilo sehnat finance na venkovní úpravu kneippování, které
děti začnou provozovat, jakmile skončí chladné období.
Články o kneippování z obou MŠ a jeho účincích na děti jsem
popsala v Podiatrických listech (č. 3/2010 a 1/2011), které
vydává Česká podiatrická společnost www.podiatrie.cz
Cílem projektu „Vítkův chodník“ je, aby si děti zvykly chodit
co nejvíce bosy venku v přírodním prostředí a začaly, byť
podvědomě formou hry, chápat funkci nohy a její správné
postavení. Základní varianta je určena pro MŠ nebo jiné
volnočasové organizace do vnitřních prostor.
Jak jsem se k tomuto programu dostala?
Pedikúra, která je mým zaměstnáním mi přinesla mnoho
zkušeností, milých setkání, někdy šokujících pohledů na nohy a
to nejen u dospělých. Vbočené palce, spadlé klenby, zarůstající
nehty, bolesti hlavy, zad, kolen a kyčlí, to vše po fyzické stránce.
Velmi mě překvapily velké psychické bloky, se kterými lidé
přicházejí. Tím pro mě začalo vznikat množství otázek. A tak
jsem ke své praxi před 11 lety přidala i reflexní terapii, kterou
jsem absolvovala u Monady. A pak během let jsem si dodělala i
Školu reflexní terapie u manželů Patakyových. Postupně jsem si
přisvojila i další techniky.
Ale zpět k projektu. U malých dětí, kdy mají na chodidlech ještě
tukový polštář, jsou speciální cvičení (spirální dynamika, SM
systém apod.) na posílení podélné, ale hlavně příčné klenby
zbytečné. Ovšem již u předškolních dětí kdy prsty i chodidlo roste,
je vhodné začít se cvičením jako prevencí. Posilováním svalstva
usměrnit postavení kostí správním směrem.
Zajímavostí je, že z 99% se rodí děti se zdravýma nohama.
A přesto by vás překvapilo, kolik dětí v předškolním věku, má
dnes potíže s chodidly. Jedním z hlavních příčin je nesprávná
obuv nebo nedostatek pohybu. Následky mohou být plochá noha,
vnitřní nebo vnější vybočení paty, patní ostruha, zarůstající nehty,
vbočené palce, apod. Když vyrostou, mají potíže větší a větší….
Tím, že se od raných let děti specializují na určitý druh sportu,
dochází u nich často ke svalovým disbalancím, kdy zatěžují např.
jednu polovinu těla více nežli tu druhou. A jejich obuv, často bývá
těsná a už tu je např. náběh na zarůstání nehtu. A přitom je tu
možnost poradit se s odborníkem např. podiatrem (dnes je již
najdete skoro v každém krajském městě). Ten, může doporučit po
vyšetření specielní obuv, stélky, korektory, cviky, aby se obtížím
předešlo a mohlo se zdravě sportovat.
Zajímavá je i zkušenost, stará čtyři roky, jedné maminky z Bruselu.
V MŠ, kam dávala syna, se děti do 4 let přezouvaly. Ale děti 5-6 ti
leté se vůbec nepřezouvaly. Zůstávaly po celý den v obuvi, ve které
do školky přišly. A to si je rodiče vyzvedávali nejdříve okolo 16.00.
Když si naše maminka přála, aby její syn nosil bačkůrky, bylo jí
řečeno, že na to oni nemají čas, a že by si to pak přál každý a oni že
tu nejsou od toho, aby děti neustále zouvali a obouvali. Natož, aby
běhaly děti bosy.
Tato zkušenost je v protikladu se zkušeností jednoho klienta,
který ke mně chodí na pedikúru. Když se s manželkou vrátil
z návštěvy Indie, prohlásil, že tolik nachozených kilometrů na
boso, v životě neušel. Tam se totiž na svaté půdě musíte zouvat a
chodit po ní na boso. A v Indii je skoro každý kousek země svatý.
Opět se tu ukazuje civilizační choroba tzv. západu, přestáváme
vnímat signály naší planety Země. Není divu, že „bosé národy“
mají k přírodě blíže. A my ze západu jim necháváme vydělat pěkné
peníze, když se např. do Indie jezdíme učit jogu a meditovat a
hledat sami sebe.
Letos na jaře jsem prezentovala na veletrhu v Letňanech, v rámci
prevence zdravé dětské nohy, Vítkův chodník.
Všem kdo se na stánku zastavili, vykouzlil úsměv lesní skřítek
Vítek. Skřítek Vítek je pohádková postavička, která děti provází
projektem Vítkův chodník. Mnoho návštěvníků mi řeklo, že
podobný projekt znají z Německa nebo Rakouska. Ostatní, kteří
se na stánku zastavili, si uvědomili, že něco podobného si mohou
udělat doma sami. I na našem trhu je mnoho podobných drah,
přesto se Vítkův chodník něčím od ostatních liší.
Chodník není nijak složitý, připomíná přírodní podmínky, je
zde použit, kámen a dřevo, jen rehabilitační pomůcky jsou
umělohmotné. Vše je možné složit na sebe, uložit na pojízdnou
podložku a volně přemístit. I školka, která má více oddělení na
různých pavilonech, může využívat pouze jednu sadu.
Rozložit sadu netrvá déle jak 5 minut, kdy se současně děti
mohou zouvat. Pak se projdou po chodníku, kdy je na jednotlivých
stanovištích veršem provází skřítek Vítek. Básničku zpočátku říká
paní učitelka a postupně se jí mohou naučit i děti. Nakonec se děti
obují a mohou se věnovat dalším aktivitám. Pro jedno dítě je to
maximálně 10 minut i s oblékáním. Chodník se dá používat každý
den, třikrát týdně nebo jen za chladného počasí. Součástí sady je i
program na CD.
Využití oblázků v bedýnce pro reflexní terapii popsal například
Jiří Janča v knize Alternativní medicína. Vítkův chodník je základní
varianta, na kterou navazují specielně sestavené cvičební bloky.
A právě odtud pochází mé nové jméno paní Nožičková.
Zajímavé jsou zkušenosti ze školek, kde děti po chodníku
pravidelně chodí. Některé zpočátku oblázky píchaly, dnes jim již
nevadí. První co naše dvouletá vnučka udělá, je, že si zuje boty,
když vyjde ven na zahradu. Malé je jedno, v jakém chodí terénu.
Maminka je bosa, babička je na boso a ona chce také. Dnes ona
učí dědu, aby chodil bos. Když se jí drobný kamínek přilepí na
chodidlo, jen jej sundá a běží dál.
Pro naše dospělá chodidla je terén často nepříjemný, ale děti
v něm běhají jako kůzlátka. Jen potřebují dostat příležitost. Měla
jsem na kurzu v MŠ holčičku, která se na první lekci uzavřela sama
do sebe a jen stála, ani nekomunikovala. Posupně se uvolnila a na
páté lekci dokázala to co ostatní. Celý obličej jí zářil radostí.
A co může být krásnějšího než dětský úsměv?
Začátkem března po poměrně dlouhé době vysvitlo slunce v plné
síle. Okolo nás bylo ještě hodně sněhu, ale byl to úžasný nový den.
Přesto mi lidé, ten den, na otázku: „ Jak se vám daří?“ Odpověděli
většinou: „ Jde to.“ To mě zaujalo. Takovou odpověď slyšíte,
když je pod mrakem, prší, řešíte nějaké těžké životní téma, ale za
krásného slunného dne po dlouhé zimě?
Někdy nám stačí málo, abychom se usmáli a řekli si, že v každém
dni je něco hezkého, zajímavého, nového. Možná nám chybí jen
spojení s matkou zemí skrze ta bosá chodidla. Nebo to mají děti
jednoduší. Skřítek Vítek, loutka, kterou s sebou na kurzy do MŠ
beru, dětem úsměv na tváři vykouzlí a dokáže pohladit nejen tu
dětskou duši.
Ale chtěla bych se s vámi podělit ještě o jednu zkušenost. Když
jsem jednou venku věšela prádlo. Děti si hrály na „mámu, děti a
tátu, který přichází z práce domů“.
První pokus: Chlapeček tatínek přichází a děti se překřikují jedno
přes druhé, takže není slyšet, co říká holčičce mamince. Svou
bezradnost
vyřešil slovy: „Hele srovnej si je, jo?“ a odešel.
Druhý pokus: Všichni, se zklidnily v očekávání příchodu tatínka,
který od pomyslných dveří volá: „Ahoj lásko, tak jsem doma…“
Kouzelné, co říkáte? Kde to asi ten chlapeček slyšel? Kdo mu šel
příkladem?
Velmi zajímavé jsou naše argumenty „JAK TO ZAŘÍDIT, ABYCHOM
TO NEMUSELI DĚLAT.“ (kneippování, Vítkův chodník)
Ve školkách to je hlavně argument, že v denním harmonogramu již
nemají místo, kam chodník zařadit a že již cvičení s dětmi mají…
Pak tu jsou námitky rodičů: „ Co si to zase vymýšlíte? Proč se to
má zkoušet na našich dětech? Moje dítě nebude chodit na boso!
Nastydne se, je to nehygienické. Píchne je nějaký hmyz. Co alergie?
Je to zbytečné. Jsou ještě malé…“
Nejdříve je důležité získat pro program personál zařízení. Za
druhé, jsou tu argumenty rodičů. Poslední jsou děti, pro něž
nebývá žádný problém přijmout něco nového. Víte, jak reagovaly
nejmenší děti ve školce v Habartově, když poprvé viděly rozložený
chodník? „Jé, to máme za odměnu?“
Je Vítkův chodník nebo kneippování vhodné i pro starší občany?
Odpovím vám opět z praxe. Je důležité si uvědomit, s kým budu
pracovat, na co se chci zaměřit a být flexibilní.
Naše 81letá maminka má potíže se studenými dolními
končetinami, palce skoro necítí. Když k nám v létě přijela, začaly
jsme spolu na zahradě v ranní rose kneippovat. (Chodíte rádi
v ranní rose? My máme nyní to štěstí, že vlastníme zahradu a
v ní dostatek přírodního materiálu. Při jejím zakládání jsme se
rozhodli, že se necháme vést přírodou a jen jí budeme usměrňovat
a respektovat tak místní české podmínky, nadmořskou výšku
apod. A tak byl např. trávník postupně nahrazen mechem. Řeknu
vám, je to naprosto fantastické, se jít ráno projít. Polovina
zahrady je už zalitá sluncem a druhá ještě tone v ranní rose. A ten
úžasný mech, tak měkký a jemný. Samozřejmě nemůžete vynechat
cestu z kamenů.)
Když bylo deštivé počasí, naplnila jsem jí jedno vědro odraženou
vodou a druhé vodou teplejší. S pravnučkou chodily po kamenném
chodníčku. Po čtyřech dnech začala cítit palce. Zda to prohlásila
proto, že už toho měla dost, nebo jí tento postup pomohl, nechám
na vašem posouzení. Ale fakt je, že pak už si vědra připravovala
sama. Na chodníčku jí za ruku provázela pravnučka. A co říkáte?
Není to ten nejpřirozenější přístup k životu v každém věku?
Přeji nám všem otevřenou mysl pro příjímání nových myšlenek a
bosá chodila pro možnost vnímat naši úžasnou planetu. Když se
nám pak podaří informace propojit, vše do sebe zapadne a my již
nebudeme jen cítit ani si myslet, ale VĚDĚT.
www. vitkuv-chodnik.cz
Ivana Kamencová