V únoru 2009 jsme, ve složení dva manželské páry, absolvovali cestu do Mexika. Letěli jsme z Prahy do Amsterdamu a odtud do Cancunu – zlatého hrnce, v jižním Mexiku. Celkově cesta tvala 13 a půl hodiny.
Naše cestování po památkách yucatánského poloostrova bylo motivováno touhou zažít si tuhle část světa a spíše než racionálně, srdcem na něm vnímat kontinuitu života. Putovali jsme vypůjčeným autem, co mnělo velkou výhodu, protože jsme byli zcela nezávislí a časově neomezování. Najeli jsme spolu 1500 km, spali v sedmi hotelech a prolezli 9 nejznámějších historických památek. Irenka připravila itinerář, který by mohl obstát jako diplomová práce. Drželi jsme se ho pak během celé cesty.
Hned na začátku výpravy, jednoho člena chytla záda, že se ani nemohl vysoukat z auta. Tak nastoupila reflexní terapie, uvolnění krční páteře a lopatek a problém byl zažehnán. Napadlo nás také, že můžeme spolu zpívat mantry. V jedné indické prodejně jsme si koupili malu (tibetský růženec), abychom mohli odzpívat správný počet (108 x). Ale od tohoto úmyslu jsme postupně upustili a zpívali vždy, když jsme potřebovali zvýšit svou energetickou úroveň, nebo se nás zmocňovali negativní emoce a tolik, kolik se nám chtělo. Například jakmile se někoho začal zmocňovat strach, který s sebou obvykle přináší cizí, neznámé prostředí, hned jsme začali zpívat mantru a bylo po strachu. Tak se stalo, že jsme nerušeni výkladem a přílišným focením, ani vlastními emocemi, procházeli památkami a vnímali jsme historii i současnost komplexně.
Začínali jsme chápat, proč tak vyspělé kultury, jako byla třeba májská byli zničeny španělskými dobyvateli. Proč přitáhli do svého života takového zločince, jako byl Kortéz. Nestalo se totiž nic jiného, pouze se projevil zákon karmy a vysílané energie. Mučení dětí stahováním z kůže za živa, aby si udobřili boha deště Čaka a všechny ostatní lidské oběti se pak přetavili ve zvěrstva španělských dobyvatelů. Na některých místech, například v Cobě na hřišti jsme se i přesto cítili velmi příjemně. Vysvětlili jsme si to tak, že jedna velmi silná krajnost byla kompenzována opačnou a výsledkem se stal klid a mír, který byl cítit z prostoru i lidí na každém kroku.
V neděli jsme byli na mši svaté v katedrále sv. Ildefonsa v Meridě, hlavním městě Ycatanu, ale i tam to byla úplně jiná atmosféra než v naších kostelech. Jakoby chyběla ta přílišná vážnost obřadů a spíše ty lidi působili jako děti, které přišli domů navštívit rodiče a chovají se velmi bezstarostně. Dokonce jsme se v Izmailu, centru katolické církvi, připletli přímo do slavnostní procese a nikdo nás neupozorňoval, abychom nerušili, ale ochotně a s úsměvem se s námi vyfotografovali. Mimochodem velmi zde milovali Jana Pavla II., kterému po jeho návštěvě postavili sochu.
Zajímavé pocity jsme měli na hřišti přesně na úrovni „basketbalových košů“. Příjemně nám brněli prsty a pocit se ještě umocnil, když jsme si zuli boty. Jednou jsme takto meditovali v Isii a prohnalo se kolem nás asi 30 Japonců, v běhu všechno vyfotografovali a utíkali zase do autobusu za dalšími pamětihodnostmi. V tom momentu jsme si velmi intenzívně uvědomili, jakou máme výhodu, že nemusíme nikam spěchat.
Povídá se, že z bájné Atlantídy lidé prchali těsně před zánikem na dvě strany: do Afriky a Ameriky. Silné místa na Yucatánu jsou cítit svou ženskostí. Svědčili o tom i oltářky Panny Marie doslova na každém kroku. Vlhké ženské lůno představuje i studna v Ciche Itza. Naproti tomu jsou pocity v Egyptě jiné; převažuje energie jang (mužská) s falickými symboly v podobě obelisků. Intenzivní pocity přicházeli vždy, když jsme se chytli za ruce a zpívali mantru, nebo jen tak se uvolnili, prohloubili dech a zkoncentrovali svou mysl. Jako kdybychom se rázem octli v láskyplném lůně maminky. Dokonce se nevyskytli ani celkem běžné konflikty se zaměstnanci v hotelech nebo policajty na ulicích. Otevřené srdce se totiž cítí na dálku a netrénovaná agresivita běžných lidí se před ním rozpouští jako led na slunci. Tento stav je však velice nestabilní a musí se neustále podporovat meditací, cvičením a zpíváním manter. Vůbec si myslíme, že nejdůležitějším úkolem nás lidí na tyhle Zemi je otevřít srdce a udržet jej otevřené za každých okolností.
Jednou ze zkoušek byli nad zuby ozbrojené patroly na cestách, které se opakovali v určitých intervalech. Velmi lehce se vkrádal dovnitř strach, stačila však poznámka některého člena výpravy například o tom jak jsou ti kluci v uniformách malincí a že jim kvéry sahají až po zem a strach se vytratil a s ním i jakékoliv problémy. Za celou cestu od nás nikdo nechtěl vidět ani řidičák nebo pas.
Pravděpodobně strach a zavřené srdce Májů byli příčinou toho, proč postupně ztráceli soucit s lidským utrpěním a kvůli strachu ze sucha a jiné „nelibosti“ Bohů byli schopni mučit i děti. Na druhé straně Španělům zavíral srdce strach z pohanských vlivů, ale také nenormální touha po zlatě, bohatství a moci. Nabízí se otázka, jak je možné, aby Bohem stvořený člověk, čili projev jeho dokonalosti, byl schopen takových činů?
Na konec výpravy jsme trošku polevili v meditacích a zpívaní manter, a pět dni jsme vegetovali na jednom místě, v jednom hotelu v Cancunu u moře. Tam na nás číhalo nebezpečí v podobě all inclusiv. Barman, jménem Eusébio, zapamatovali jsme si jeho jméno, protože tak se jmenoval slavný portugalský fotbalista, se tvářil velice smutně, když nám naléval teqilu. Španělsky z nás nikdo nevěděl, ale přesto jsme zjistili, že ho strašně bolí hlava. Naznačili jsme mu, že jsme od „masage“ a on souhlasil, že ho můžeme vzít do péče. Nepřímo přes chodidla i přímo jsme mu uvolnili krční páteř a ten chlap ožil, jakoby ho někdo pokropil živou vodou. Pak vždycky, když jsme šli kolem tak nás honil s plnými sklenicem teqily, vykřikujíc přitom, že nejlepší masage jsou čekomaságe.
Zvýšené dávky jídla, alkoholických nápojů a méně pohybu udělalo své. Na zpáteční cestě nám pak v letadle z dlouhého sezení otékaly nohy, takže znovu ke slovu přišla reflexní terapie. Tentokrát na rukou. Usilovně jsme si štípali blány mezi prsty a tím se nám podařilo znovu rozproudit lymfu v těle. Výborně také pomáhalo vytrvalé mnutí uší. Uši jsou totiž podobně jako chodidla komplexní, i když menší reflexní zóny. Metoda, která využívá uši se nazývá aurikuloterapie.
Velmi velký dojem na nás zanechalo střídání většího množství hotelů v krátké době.
Pro pobyt v jednom hotelovém pokoji se nabízí paralela s lidským životem. Jsou tam velmi podobné znaky. Skutečně přirovnání jednoho lidského života k pobytu v jednom hotelovém pokoji je velmi přiléhavé. Tak například hotelového pokoje (dále pouze HP) a všechno co je zde k dispozici můžeme používat. Avšak nám při tom nic nepatří. Také bychom měli myslet na ty, co přijdou po nás a nic při používání nezničit.
Plně si uvědomujeme, že pobyt v HP je pouze dočasný a že se zítra, nebo za několik dnů přesuneme zase do jiného.
HP mají podobné vlastnosti a znaky. Je tam především restaurace, postel, WC, sprcha, TV a podobně. I v životech především jíme, spíme, kálíme v jednom, tak jako v dalším. Nejdůležitější poučení, které si ze zkušenosti střídání HP bereme je nelpění. V průběhu cestování, tj. sbírání zážitků a moudrostí se z jednoho HP bezezbytku musíme vystěhovat a do dalšího nastěhovat. Co si skutečně přenášíme jsou pouze kufry, představující zkušenosti, vlohy, talent, moudrost.
Některý HP se nám líbil více, jiný méně, ale tak jako první i druhý jsme stejně museli nakonec opustit.
Tak jako v životě máme své rodiče, kteří nás uvedou do života na tyhle zemi i HP jsme vždy museli potvrdit na recepci. Potkávali jsme se s podobnými persónami jako pokojskými, údržbáři, kuchaři, číšníky. V různých životech máme také obvykle své sourozence, učitele, přátele a jiné bližní, které buď opouštíme my, nebo oni opouštějí nás.
Pokud se nám něco na HP nelíbí, máme dvě možnosti. Buď se s nedostatky smířit a vydržet až do konce plánovaného pobytu, nebo požádat na recepci o výměnu. Je to možné přirovnat k předčasným úmrtím v dětství, nebo v mladém věku. Asi se jím nelíbil HP.
Pokud se však podaří soustředit na cestu, kvůli které HP využíváme, tak přestanou hrát významnou roli a za nějakou dobu úplně vymizí z paměti.
Z toho pohledu by bylo skutečně pošetilé například nakoupit barvu a HP nanovo vymalovat. Nebo se pouštět do údržbářských prací a například koupit novou záchodovou mísu a vyměnit ji za starou. I v životě člověka je přílišné připoutávání se k tělu a hmotním statkům podobně nerozumná věc, až hloupost. Nakonec budeme muset stejně všechno opustit.
Jednou jsme dostali HP s výhledem na zeď a chladící věže na střeše. Navíc kolem vedla komunikace s provozem srovnatelným s brněnskou dálnicí. Nebylo nám to vůbec milé, protože ani v noci jsme se nevyspali. Tak jsme na recepci žádali o výměnu HP. Byli jsme odbytí s tím, že nic nemají volné, ale že možná zítra. V myslích jsme se smiřovali s tím, že zůstaneme v tom nepěkném HP, a každou hodinu jsme se chodili ptát, zda se něco neuvolnilo. Nakonec byly naše motlitby vyslyšeny a my jsme se octli v HP s výhledem na moře a dvakrát tak hezčím než ten předtím. Přesto i ten jsme museli za několik dní opustit. Z toho zase plyne, že by člověk v životě neměl pasivně trčet na jednom místě, ale pokud tím neublíží svým bližním, nebo sám sobě, může si vymodlit životní podmínky podle svých představ.
Je velmi pravděpodobné, že když už nás omrzí neustálé střídání HP, rozhodneme se vrátit domů a tím ukončit svou cestu. Vrátit se domů asi znamená splynout s láskou, Bohem, stvořitelem. Pravděpodobně informace a zkušenosti, které s sebou domů přineseme, jsou hlavním důvodem, proč jsme se na cestu vydali.
Beáta a Július Patakyovi