Naše cesta do Indie.

 20. ledna jsme se vydali na  cestu do Indie. Jelikož jsme zažili zajímavé věci a ne každý má tu možnost si takovou cestu zažít na vlastní kůži, tak jsme se rozhodli podělit se s čtenáři časopisu Phoenyx o zážitky. Když jsme předtím o Indii povídali s lidmi, kteří tam již byli, všichni nám říkali, že některé informace jsou nesdělitelné. Po absolvování tohoto výletu jím musíme dát za pravdu. Je to něco podobného, jako když mladý člověk má úplně všechny informace a podrobnosti o sexu, nastudoval k tomu dostupné instrukce, ale až první milování mu dá odpovědi na otázky, ale otevře také další neznámé. Cestovali jsme spolu s Terezkou Bebarovou, známou herečkou z divadla Na Fidlovačce a ze seriálu Ulice, jejím partnerem, scenáristou Ivanem Kotmelem a s Marii z Oxfordu, která se k nám přidala v Londýně. Marie Byla v Indii už asi 15 krát a byla našim laskavým průvodcem. Dokonce před cestou napsala  dopis Sai Babovi, aby nám naše cesta šťastně proběhla. Mít dobrého průvodce, alespoň při první cestě do Indie, má zásadní význam. Vzpomínáme na naše dobře známé, kteří také chtěli do Indie, ale z jejich průvodkyně se záhy vykloubala podvodnice, která je nechala napospas osudu a zmizela. Snažili se to ještě nějak využít, když se už tam octli, ale výsledkem byla frustrace a na závěr úprk domů za zvýšených nákladů. 

Středoevropan má prostě jinak naladěné čakry a energie jím proudí v souladu s prostředím, do kterého se narodil, vyrostl a ve kterém žije. Když se však tento energetický systém octne v Indii, nastává jeho dramatické přelaďování na zdejší vlny. Především se to cítí v srdeční čakře. My lidé ze střední Evropy ji máme technicky řečeno otevřenou na 30 %, ale v Indii je to, odhadujeme, 80-90 %. Například při střetu se žebráky, o kterých tady rozhodně není nouze, se v člověku objevují stísněné pocity strachu, lítosti, až agresivity. Těch emocí se prakticky nejde zbavit, protože ony jsou pouze důsledkem. Pokud se však intenzivně pracuje na příčině, zavřeném srdci, tak se pohyb po Indii stane velmi příjemným a krásným zážitkem.

My jsme svojí cestu vzali jako duchovní výlet. Proto nebylo naším cílem vidět co nejvíce nejkrásnějších míst. Naopak jsme se usadili v ashrámu v Puttaparthi, co je uzavřené asi kilometr čtverečný velké místo, ve kterém bylo ubytování, stravování, obchody s potřebným zbožím a svatyně k meditaci. Vybudoval ho za svůj život avatar Satja Sai Baba, respektive jeho milující stoupenci. Jednoduše se tento ashram dá  nazvat jako Projev lásky v praxi. Vše tam bylo důkladně zorganizováno a hlídáno, ale vstup umožněn každému. Cena za jedno jídlo a noc začínala na 2 rupiích (1 RPs asi 0,4 Kč). Tam jsme tedy měli možnost chvilku sdílet život s Indy. V největším stánku na společnou meditaci, Mandíru, s rozlohou asi 100 krát 100 metrů, zlatem vykládaným kazetovým stropem s křišťálovými lustry, mramorovou podlahou a pódiovou části bohatě vyzdobenou sochami symbolických postav, se setkávalo dvakrát denně přes 5 tisíc lidi. Prostor byl rozdělen na dvě části. Do levé mohli pouze muži a v pravé seděly ženy. Samozřejmostí byli prohlídky (podobně jako při cestovaní letadlem), které byli i při vstupu do prostoru ashramu. Tam probíhalo i večerní setkání – Darshan – požehnání svatou osobou Sai Babou. Všichni se museli zout a nechat sandále venku. My jsme si je nechali již na pokoji, abychom je potom nemuseli hledat mezi tisíci párů dalších. Probíhalo to tak, že se asi dvě hodiny zpívaly mantry a pak přivezli  Swamiho. Tisíce lidí sedělo na hladké dlažbě a nadšeně vítalo svého miláčka. Bába se s několika lidmi pozdravil a dal jim požehnání. Potom četl dopisy a odpovídal na ně, ale co, to jsme neslyšeli. V jednom případě si pozval člověka, posvětil mu a zakroužil rukou a v ruce se mu objevil řetízek, který pak tomu člověku pověsil na krk. Nakonec udělil požehnání všem. Celá meditace trvala asi tři hodiny. Potom zazněli zvony a všichni se rozešli za jídlem.

 Jsme fascinování z toho, jak v krátkém čase dokázali nasytit to obrovské množství lidi. Podle odhadu tak nejméně 5 až 7 tisíc. Obdivovali jsme disciplínu s jakou stravnici stáli ve frontách na jídlo v celkem třech velkých jídelnách (jižní, severní a západní).

Dopoledne jsme podnikali výlety mimo Ashram. Sai Baba ve svých knížkách často psal, že nedoporučuje moc chodit mimo ashram, protože tam už není tolik lásky a lidi zapomněli na Boha. My však pocházíme z takového prostředí, kde je málo duchovnosti. Proto jsme si to trénovali, jak přenést co nejvíce lásky i mimo ashram. Velmi rychle se nám však srdce zavíralo a cítili jsme se unaveně a s nějakou negativní emoci. Hlavně při handlovaní o cenách. Naopak když jsme se vrátili do ašramu, jakoby jsme vstupovali do oázy klidu a lásky. Najednou žádná ziskuchtivost, žebravost, obtěžování. Ale podstupovali jsme tento trénink záměrně, jelikož většinu života žijeme v podobném prostředí.

Navštívili jsme místo, kde se Sai Baba narodil a kde jsou pochování jeho rodiče. Obdivovali jsme, co všechno dokázal za svůj život pro lidi udělat. Z největších počinů je to především přivedení vody do Puttaparthi ( stavba dlouhá 45 km), obrovská nemocnice, připomínající Taj Mahal a kde se léčí zadarmo a kde působí lékaři z celého světa a je to pro ně čest tady pracovat, sportovní komplex, planetárium, ale pro povznesení lidi z chudoby hlavně vzdělávací systém. Od základního školství přes střední školy, až po univerzitu. Kromě toho založil ještě několik dalších ashramů v Indii a programy pomoci chudým na několika místech v Africe. Tomu říkáme láska v praxi nebo zhmotnění Lásky.

Na jednom z výletů mimo ashram nás to vtáhlo do  jednoho velmi příjemného obchodu, ve kterém prodával buddhista z Nepálu. Cítili jsme se tam jako v ashrámu. Koupili jsme si pěkné křišťálové koule a ještě několik krásných věcí na památku. Ten člověk prodával zcela jiným způsobem než ostatní. Usmíval se, vysvětloval, odkud ta-která věc pochází a čekal, zda si něco vybereme. Vůbec nic nevnucoval. Proto jsme si tam nakoupili nejvíce. Samozřejmostí však i u něj bylo smlouvání o ceně. Abychom ho neurazili, tak jsme to podstoupili i u něj.  

Pro nás jako reflexní terapeuty byla zážitkem bosá chůze. V Čechách se nám stalo, že nás do restaurace nevpustili bosí, protože by to bylo nehygienické, tady to bylo často opačně. Nejenom na svatá místa, ale i při vstupu například do směnárně jsme se raději zuli, protože to dělali všichni. Dokonce jsme na ulici viděli bosého policistu, jak se snaží řídit jinak zcela chaotickou dopravu.

„Sai Ram“ je univerzální formulka, kterou zdejší lidi používali u všech příležitostech. Při setkáních se zdravili Sai Ram, Když do sebe nechtěně vrazili, tak se omlouvali Sai Ram, děkovali Sai Ram. Když se pře vámi někdo moc natahoval a vy jste neviděli na Sai Babu, tak mu stačilo s úsměvem říct Sai Ram a ihned se umravnil. Dokonce venku to platilo i na žebráky, když už bylo jejích obtěžování hodně nepříjemné.

Poslední dva dny jsme strávili v Bangalore, třetím největším městě v Indii (v noci 5 a přes den až 15 mil. Lidí). Měli jsme štěstí, protože v recepci hotelu, kde jsme se ubytovali nám doporučili taxikáře, který nás vozil po městě a vše zajímavé se nám snažil povědět a ukázat. Byl nám k dispozici 8 hodin za 1500 rupií. Velmi příjemným zážitkem bylo, když nám vykládal, že v Indii je přes 900 různých jazyků; úředním je ale angličtina a nejrozšířenějším hindština. Ptali jsme se jej na různá nejběžnější slůvka, jak se to řekne v hindštině. Když řekl, že děkuji se řekne danyavad, tak jsme všichni jako na povel začali zpívat mantru Henryho Marshalla Danyavad, Danyavad, Danyavad Ananda (www.stale-zdravi.cz). Jinak toto je mantra, která svými vibracemi a smyslem velmi účinně otevírá srdeční čakru.

Závěrem ještě dovolte jedno poděkování: Milý Svami Sai Baba. Děkujeme za pohostinnost a lásku, které se nám dostalo při pobytu v Puttaparthi. Měl jste pravdu, že se nemusí za Vámi jezdit až do Indie a že Vás může mít každý, kdo chce ve svém srdci i bez toho. Osobní zkušeností jsme si to potvrdili a jsme za to vděční.

Tento článek jsme chtěli uveřejnit v časopise hned po cestě, abychom se podělili i s jinými lidmi o dojmy. Při psaní jsme neměli ani tušení, že milovaný guru za dva měsíce zemře. Uvědomujeme si, jaké jsme měli nesmírné štěstí, že jsme si jej zažili živého. Když uvážíme, že jsme o cestě za ním snili asi 12 let a až poslední dva roky začala získávat reálni podobu, tak jsme to stihli jen tak tak.

S odstupem několika měsíců pozorujeme, že v naších srdcích má své stálé místo. Cítíme, že naše léčení má díky tomu mnohem silnější účinky a do práce se nám dostala větší  pohoda. Pomáhat bližním, například i takto zprostředkovaně, ho baví i po smrti.